Úvod
Pro Egypt se již vžilo označení „dar Nilu“ – takto označil zemi ležící na severu Afriky již řecký dějepisec Hérodotos. Dnešní rozloha Egypta je přibližně 1 mil km2, ale téměř 95% této rozlohy tvoří pouště – ty jsou jen místy obývané arabskými kočovnými kmeny.
Nikdo by si asi ve vyprahlé Africe život bez Nilu nedovedl představit. Nil byl vždy zvláštní řekou a toho si všimli již staří Orientálci. Jiné velké řeky tekly od severu k jihu (Jordán v Palestině, Eufrat a Tigris, Indus), jen Nil teče obráceně. Jiné řeky v létě ztrácejí vodu, Nil se naopak rozvodňuje. Nil dal tedy krajině charakteristický ráz a velice podstatně ovlivňoval život Egypťanů po celá tisíciletí.
Nejstarší kultury
Asi v l. 12 000 – 7 500 př. n.l. existovaly v oblasti severní Afriky kultury marocký oranien (čili ibero-maurusien) a východní oranien. Měly stejné hlavní rysy: vyznačovaly se převahou čepelí s otupeným bokem střední velikosti a menším podílem škrabadel a rydel z úštěpů.
Teprve až kolem poloviny 7. tisíciletí př. n. l. zjišťujeme výraznou změnu v pazourkové technologii. Mikrolity, vyráběné v některých případech vroubkovou technikou, měly tvar půlměsíce, trojúhelníku nebo prodlouženého lichoběžníku.
První pravěké sídliště bylo vykopáno v letech 1894-95 v hornoegyptské Nakádě zásluhou anglického badatele W. M. Flinderse Petrieho. Díky jemu se dnes rozlišuje několik předhistorických egyptských kultur. Jsou nazvány podle hlavních nalezišť. V Horním Egyptě jsou to Dér Tása, el-Badárí, el-Amra a el-Gerza (obě poslední jsou též známy jako Nakáda I. a Nakáda II.). V Dolním Egyptě jde hlavně o nálezy z Fajjúmské oázy – tzv. Fajjúm I. a Fajjúm II. a pak o nálezy z lokality Merimda Bení Saláma.
Rané zemědělství v Dolním Egyptě
Poslední jmenované lokality jsou velice důležité. Merimda Bení Saláma leží při západním ramenu Nilu, asi 60 km na SZ od Káhiry. Toto sídliště bylo třikrát obydleno. Pod pouštním pískem je perfektně skryt obraz toho, jak lidé před tisíciletími žili. Z nejspodnější vrstvy se nedochovaly žádné stopy po obydlích. Ve střední vrstvě stavěli lidé obydlí oválná nebo podkovovitá. Střecha spočívala na prostředním kůlu a také stěny byly zajištěny kůly. Mezery mezi nimi byly vypleteny rákosím a pruty. Vrchní vrstva pak vykazuje obydlí oválná, zřídka kruhová. Napůl byla zapuštěna do země, napůl slepena z hrud uschlého nilského bahna a kryta větvemi nebo rákosem. Byla zde odkryta obydlí celých rodin s půdorysem až 4,60 m x 2,60 m, ale i docela malá, pro jedince, nejmenší 1,50 m x 1 m. Jako schod do příbytku sloužila hroší stehenní kost zasazená u vchodu do stěny. Do podlahy příbytku byla zapuštěna velká nádoba na pitnou vodu. Protože šlo o zemědělskou společnost, nemohly zde chybět ani sýpky. Ty se dochovaly ve všech třech vrstvách – ve dvou starších jako koše zapuštěné do země a vymazané hlínou, v nejmladší pak jako hliněné džbány. Sýpky stály bezprostředně při obydlí, rodiny tedy hospodařily samostatně. Zajímavé je, že hliněné nádoby pro denní potřebu svědčí o postupujícím úpadku. V nejstarší vrstvě jsou tvrdě pálené, hlazené a pod horním okrajem zpravidla zdobené vzorkem připomínajícím rybí kostru. Mísy a misky střední vrstvy jsou zdobeny jen zřídka a z vrchní vrstvy už vůbec ne. Jsou sice hlazeny, červené nebo černé, ale pálené jen měkce. Lidé této kultury mimo zemědělství také lovili ryby a hrochy. Z broušeného kamene vyráběli sekery a hlavice kyjů, z pazourku odštěpovali hroty šípů a nože nebo dýky a z kostí vyřezávali množství předmětů včetně udic bez zpětného ostnu. Své mrtvé pochovávali mezi obydlími. Tato kultura v Dolním Egyptě existovala během poslední čtvrtiny 5. tisíciletí př. n. l.
Obyvatelé Fajjúmu pěstovali dvojzrnnou pšenici a len, chovali ovce nebo kozy, skot a prasata. Nebyly objeveny žádné určité stopy po obydlích, z čehož se usuzuje, že užívali stanů nebo podobných prostředků jako přístřeší. Používali žací nože s nasazenými pazourkovými čepelemi, ostré sekery a tesadla. Provozovali tkalcovství, jejich keramika je jednoduchá, vyrobená v ruce, nejvíce nálezů je nezdobených mís s plochým dnem a bez uch, výlevek nebo jiných prvků.
Hornoegyptský badárien
Asi 430 km od Káhiry proti toku Nilu leží el-Badárí. Zde se usadily jiné komunity zemědělců, se základní technologií založenou na pazourku a jiných kamenech. Tito rolníci pěstovali dvojzrnnou pšenici a ječmen, které sklízeli žacími noži opatřenými oboustranně retušovanými srpovými zuby a skladovali v hliněných silech. Chovali skot a ovce nebo kozy. Z řemesel se zabývali tkalcovstvím, košíkářstvím a výrobou ručně tvarované keramiky. V té se objevují misky a otevřené mísy, obvykle s vnitřkem a okrajem černým a spodní částí červenou nebo hnědou, což je způsobeno oxidací. Kvalitnější zboží má pak leštěný zvlněný povrch a na vnitřní ploše otevřených nádob byly někdy vytvářeny další vzory. Hojně se užívalo pazourku, kamene a kosti, měď se objevovala jen v podobě korálků, které byly vytepávány patrně z přírodní mědi. Provrtané mušle zdobily účesy, náhrdelníky a pásy, nosily se nánožníky, náramky, prsteny a ozdoby uší a nosu.Nálezy kamenných palet, někdy s červeným barvivem nebo s malachitem, naznačují užívání kosmetických přípravků. Mrtví byli pohřbíváni ve skrčené poloze na pravém boku v oválných hrobech, oděni v plátně, přes něž měli kožený oděv, obvykle hlavou k západu a obličejem k jihu. Zvykem této kultury bylo pečlivé pohřbívání domácích zvířat zabalených do látky.
Tásien
Hornoegyptská Dér Tása leží asi 400 km na jih od Káhiry. Svou keramikou připomíná keramiku z horní vrstvy bení-salámské. Je černé barvy a drsného povrchu. Její výrobci ještě neznali hrnčířský kruh. Propracovanost hlíny a pravidelnost tvaru však nasvědčují tomu, že se při výrobě uplatňovaly už zkušenosti mnoha předchozích generací. Nádoby byly zdobeny vyškrabovanými vzory a dno mají zpravidla zaoblené. Stavěly se do prohlubně v hlíně nebo do zvláštních stojánků.
Raně predynastický Egypt
Tato kultura, nazývaná amratien dle lokality el-Amra, byla objevena v Nakádě I. ve vrstvě mezi badárienem (z něhož se zřejmě vyvinula) a mezi pozdně predynastickou kulturou, která ji překrývala. Existovala pravděpodobně během druhé čtvrtiny 4. tisíciletí př. n. l. Nastupují zde některé výrazné změny. Lid této kultury již dovedl využít možností přírodou zavlažovaného údolí (vesničané z Bení Salámy a z Badárí sídlili na vyvýšeninách nad Nilem a obyvatelé Fajjúmu sídlili na březích fajjúmského jezera). Velikost sídliště (plocha o průměru nejméně 92 m) i počet hrobů na pohřebišti svědčí o existenci větších sociálních jednotek. Vedle hladkých červených nádob s černým okrajem se tu také objevují černé nebo červené hlazené nádoby zcela nové úpravy. Jsou zdobeny geometrickými vzorci provedenými bílými čarami, ale objevují se i kresby rostlin či zvířat. Podobná zobrazení se později objevují jako emblémy tzv. nomů (územních jednotek) v historickém období. Nádoby jsou navíc opatřeny značkami svého původu. Kamenné palety ukazují, že líčení se stále udržovalo, a jejich větší propracovanost naznačuje ještě větší péči věnovanou kosmetice. Jako ozdoby používali např. slonovinové hřebeny s vyřezávanými zvířecími figurami, leštěné korálky a četné typy náramků. Své mrtvé pohřbívali do prostých jam v zemi, kromě osobních věcí se do hrobů přidávala i potrava a sošky, řezané buď ze slonoviny, nebo hruběji modelované z hlíny.
Pozdně predynastický Egypt
Pozdně predynastická kultura, zastoupená v Nakádě II., se dále rozšířila do severní části Středního Egypta (neboli jižní část Dolního Egypta) a nazývá se podle lokality Gerza u vstupu do fajjúmské prolákliny. Tato společnost se plně opírala o zemědělství, vesničané žili v důkladnějších domech pravoúhlého půdorysu a s dveřmi a dřevěnou zárubní ve stěně. Gerzská keramika, vyráběná již na hrnčířském kruhu, je světlá s červenohnědou kresbou na hnědorůžovém podkladu. Mezi geometrickými vzory je v popředí spirála. Současně se objevují i obrazy rostlin, zvířat a lidí, oblíbeným motivem je loď s kajutami a řadami vesel, což svědčí o rozvoji lodní dopravy po Nilu. Velmi významnou novinkou je zavedení metalurgie. Lid gerzské kultury již dovedl odlévat ploché sekery, dýky s žebry a nože. Čepele v podobě vlaštovčího ocasu a zakřivené nože byly zeslabovány broušením a zdokonalovány retuší, která měla na nožích podobu příčného rovnoběžného žlábkování mimořádné pravidelnosti. Hroby už nebyly pravidelně orientovány a je významné, že začínají vykazovat větší rozdíly v bohatství milodarů. Během tohoto období se tedy objevují známky růstu bohatství a složitější společenské struktury. V hrobech se také hojně objevují líčidlové palety a známy jsou také ukázky společenských her, jimiž si lidé zpříjemňovali život, např. kuželky nebo „šachovnicové“ figurky.
Historické období
Zkratky: A – Asýrie
B – Babylónie
F – Foiníkie
H – Hyksósové
Ch – Chetité
K – Kenaan
L – Libye
M – Mitanni
m – mořské národy
N – Núbie
P – Persie
S – Sinaj
tučně vysázené písmo znamená cizí vpád do Egypta, případně nadvládu
(letopočty: citace M. Bič : V zemi sfing a pyramid, Praha 1993)
Periodizace – přehled dynastií a faraónů
ARCHAICKÁ DOBA [kolem r. 3000 – 2685 př. Kr.]
- sjednocení Horního a Dolního Egypta eg. vládcem Menim
Dynastie Faraónové Výboje
africké asijské
1. dynastie Meni (Menej) - Narmer - Aha N L K
sídelní město Cinev Džer N L
(řec. This) Vedžó S
Vedimev (N) (L) S
Andžjeb
Semsu
Kaa
Hotepsechemvej
2. dynastie Nebré (Raneb)
Cinev Ninecer
Veneg
Send
Perjebsen (Sechemjeb)
Chasechem (Chasechemvej) L
Sanacht
STARÁ ŘÍŠE [2635 – 2155 př. Kr.]
- územní rozmach říše, dálkový obchod, stavba pyramid (Sakkára, Gíza)
3. dynastie Džoser (Zoser) (N)
Mennofer (Memfis) Sechemchét
Nebkaré (Neferkaré – Nebka)
Chaba
Huni (Hunej - Hovnej)
4. dynastie Snofru (Snofrev) N S F
Mennofer Chufu (Chufev)
Chafré (Rachev)
Radžadef (Hardžedef - Rabef )
Menkauré
Šepseskaf
5. dynastie Userkaf (Veserkaf)
Mennofer Sahuré N L S F
Neferirkaré
Dynastie Faraónové Výboje
africké asijské
Šepseskaré
Neferefré (Raneferef)
Neuserré (Nevoserré)
Menkauhor
Džedkaré (Isesi) S
Venís (Unas) N L S
6. dynastie Teti
Menofer Userkaré
Pjopi I. (Pjopej) N K
Merenré I. (N)
Pjopi II. N L S
Merenré II.
♀ Nitokretoje
PRVNÍ PŘECHODNÉ OBDOBÍ [2155 – 1191 př. Kr.]
- roztříštěnost, hospodářská krize, hladomor
7.-10. dynastie Enjotefové N
Mennofer, pak
Hérakleopolis
11. dynastie Mentuhotep I. (Mencevhotep)
Véset (Théby) Mentuhotep II. N
Mentuhotep III. N
STŘEDNÍ ŘÍŠE [1991 – 1650 př. Kr.]
- nové sjednocení Egypta, nové sídelní město, dálkový obchod
12. dynastie Amenemhét I. N L
Ictovej (Akanthos?) Senvosret I. N L
Amenemhét II. K
Senvosret II. N
Senvosret III. N K
Amenemhét III. K
Amenemhét IV.
♀ Sobeknofruré (Nefrusobek)
13.-14. dynastie většinou neznámí panovníci
sídelní město neznámo (Sebekhotep, Sechemkaré, ...)
Dynastie Faraónové Výboje
africké asijské
DRUHÉ PŘECHODNÉ OBDOBÍ [1650 – 1544/41 př. Kr.]
- vpád semitských kmenů – Hyksósů, nová vojenská technika a zbroj
15.-17. dynastie nadvláda Hyksósů H
Hatvóret (Auáres) Enjotef (VIII.?)
Sekenjenré H
Kamóse H
NOVÁ ŘÍŠE [1544/41 – 1080 př. Kr.]
- Hyksósové poraženi, největší územní rozmach říše, náboženská reforma Amenhotepa IV., kulturní rozkvět
18. dynastie Ahmose I. N K H
Véset Amenhotep I. N
Thutmóse I. N K F
Thutmóse II. N K F
♀ Hatšepsut (Hatšepsóvet) N
Thutmóse III. N L K F M
Amenhotep II. K Ch
Thutmóse IV.
Amenhotep III. N
Amenhotep IV. - Achnaton
Smenchkaré
Tutanchaton – Tutanchamon
Aje
Haremheb N (Ch)
19. dynastie Ramesse I.
Véset Setchi I. N L K F Ch
Ramesse II. N L K Ch
Merenptah L S K
Setchi II.
Amenmesse
Siptah
♀ Tvosret (Tausret)
20. dynastie Setnachte
Véset Ramesse III. N L m
Ramesse IV.-XI. L K
Dynastie Faraónové Výboje
africké asijské
TŘETÍ PŘECHODNÉ OBDOBÍ [1080 – 712 př. Kr.]
- růst vlivu Libye na severu a Núbie na jihu
21. dynastie Nesbanebdžet
Džánet (Tanis), Pasbachaenniut I.
současně ve Vésetu Siamon
dynastie kněžských Neferkaré
králů Amenemope
Pasbachaenniut II. L
22. dynastie Šešonk I. L
(libyjská) Osorkón I.
Píbaste (Búbastis) Šešonk II
Takelót I.
Osorkón II A
Takelót II.
Šešonk III.
Pemaj
Šešonk IV.
23. dynastie Petubaste
Džánet Osorkón III.
Takélot III.?
Šešonk V.?
Amenrud
Osorkón IV.
24. dynastie Tefnachte
Saje (Sais) Bekenrínef N
Pianchi (Pije) N
POZDNÍ DOBA [712 – 332 př. Kr.]
25. dynastie Šabako (A)
(núbijská) Šebitko
Napata Taharka (A)
Tanutamun (A)
26. dynastie Néko I. (A)
Saje Psamtek I. A (B)
Néko II. K (A) B
Psamtek II. K
Dynastie Faraónové Výboje
africké asijské
Vahjebré (Haajebré, Apriés) L K F (B)
Ahmóse II.
Psamtek III. P
27. dynastie první nadvláda Peršanů P
Kambudžija (Kambýsés)
Dárajaváhuš I. (Dareios)
Chšajaršá (Xerxés)
Artachšast (Artaxerxés)
Dárajaváhuš II
28. dynastie Amenardis P
Saje
29. dynastie Nefaarud I.
Džedet (Mendés) Pšenmút
Hakór
Nefaarud II.
30. dynastie Nechtebof
Cebnut Džeho
(Sebennytos) Nechtharehbe
31. dynastie druhá nadvláda Peršanů P
Artachšast III.
Arsés
Dárajaváhuš III.
HELÉNISTICKÁ DOBA [332 – 30 př. Kr.]
Makedonská doba Alexandr Veliký
Filip a Alexandr II.
Ptolemaiovská doba Ptolemaios I. - XIV.
Kleopatra VII:
ŘÍMSKÁ DOBA [30 př. Kr. – 395 po Kr.]
BYZANTSKÁ DOBA [395 – 640 po Kr.]
ARABSKÁ NADVLÁDA [ od r. 640/41 po Kr.]
Bohové a posmrtný život
Náboženství
Egyptský život byl nerozlučně spjat s bohy, bůžky a démony. Jevy a síly, které si lidé nedovedli vysvětlit, připisovali působení svých bohů. Tato závislost však byla do jisté míry zištná, jelikož plněním určitých povinností ( jako např. oběti, modlitby, stavby krásných chrámů, ...) mohl člověk uplatňovat nároky na jejich pomoc a ochranu.
Náboženské představy se během tisíciletí vyvíjely a také se lišily v různých částech země. V nejstarších dobách ještě před sjednocením země měl každý kraj své ochranné božstvo, které bylo uctíváno ve své pozemské podobě jako určité zvíře, rostlina, strom nebo předmět. Postupně význam těchto místních božstev rostl i upadal podle toho, jaký byl politický a hospodářský význam určitého kraje nebo jeho hlavního města.
Mezi egyptskými božstvy získala přirozeně větší význam ta, která byla uctívána ve městech, jež se stala hlavními a v nichž sídlil panovník se svým dvorem. Je samozřejmě pochopitelné, že naopak růst významu a prestiže určitého boha měl zpětný vliv na rozkvět daného města a na postavení jeho kněžstva. Kněží se také snažili pomoci svému božstvu zvláště tím, že vypracovávali náboženské spisy a vytvářeli koncepce vzniku světa, tzv. kosmogonie, v nichž prohlašovali svého boha za stvořitele světa.
Podle kněžstva města Onu byl stvořitelem a praotcem všech bůh Atum, který se jako prahora vynořil z pravod boha Núna. Ten znázorňoval původní chaos před vznikem světa. Atum byl sám a proto oplodnil sám sebe a potom nosem vydechl boha vzduchu a světla Šova a jako slinu vyplivl bohyni vody a vlhkosti Tefnútu. Tento bratr se sestrou stvořili první manželský svazek a dali život bohu země Gebovi a bohyni nebe Nútě. Ze svazku Geba a Núty vzešly čtyři děti : Usir (Osiris) – bůh mrtvých a podsvětí, ale také půdy a vegetace, Eseta (Isis) – bohyně nebe a „paní mocných slov“, Sutech (Seth) – „zlosyn mezi bohy“, bůh pouště, bouří a moře a Nebtheta (Nefthys) – bohyně mrtvých.
Mezi nejstarší a zároveň nejrozšířenější kulty patřil právě kult boha Usira. Byl to bůh půdy, vody a rostlinstva, který za své vlády na zemi prý naučil Egypťany zemědělství a řemeslům a dal jim zákony. Bůh Sutech však žárlil na oblibu Usira, proto ho lstivě zavraždil, jeho tělo rozřezal na několik částí a ty rozházel po celém světě. Usirovým mstitelem se stal Hor, syn Usira a Esety zplozený ještě před Usirovou smrtí. Ten porazil Sutecha a sesbíral části otcova těla. Tělo bylo nabalzamováno a obřadně pohřbeno a tímto byl Usirovi zajištěn posmrtný život a vláda nad říší mrtvých.
Kosmogonie Ptahových kněží z Mennoferu se zachovala na kamenné desce z doby 25. dynastie. Obsahuje zajímavý princip velmi podobný začátku evangelia sv. Jana : Ptah byl jediným stvořitelem, který myšlenkou, sídlící v srdci, a slovem, jehož sídlem byl jazyk, dal vzniknout osmeru prvních bohů. Byl znázorňován jako socha s hlavou oholenou nebo pokrytou přiléhavou čapkou. V rukou drží zvláštní žezlo.
V hornoegyptském Chmunevu vzniklo učení o tom, že čtyři páry nejstarších bohů vzešly z vejce, jež Thowt v podobě ibise položil na pahorek, který se jako první vynořil z pravod. Tyto páry bohů byly zosobněním vody, vzduchu, prostoru a temnoty.
Dále také Egypťané ctili silná zvířata, jejichž podobu pak přebírali bohové a bohyně. Např. válečná bohyně Sachmet měla podobu lvice, podobu obávaného krokodýla měl bůh Sobek a ochráncem pohřebišť se stal bůh Anupev v podobě šakala. Bohyně Hathora, v podobě ženy s kravskými rohy, mezi kterými je umístěn sluneční kotouč, byla patronkou radosti, lásky, hudby a zpěvu, beraní bůh Chnumev byl považován za stvořitele a boha plodnosti.
Velmi důležitými bohy byli : Re – bůh slunce se sokolí hlavou, na níž spočívá sluneční kotouč ovinutý tělem kobry, Amon – později „státní“ božstvo, s korunou zdobenou dvojicí vysokých per, Mut – manželka Amona, hlavu nosí pokrytu supím čepečkem, na němž spočívají spojené koruny Horního a Dolního Egypta, Chonsew – měsíční božstvo, muž se sokolí hlavou, na níž spočívá srpek a zastíněný kotouč měsíce, Maat – bohyně pravdy s jediným pštrosím perem na hlavě a Cheprer – bůh vycházejícího slunce znázorňovaný jako skarab.
Mumifikace
Obyvatelé nilského údolí věřili, že lidský život nekončí smrtí, naopak, že pokračuje i na onom světě. Již v dávných predynastických dobách budovali Egypťané své hřbitovy na okrajích písečné pouště, méně často pohřbívali mrtvé pod podlahy svých obydlí. Tělo bylo zabaleno do rohoží nebo kůží a ve skrčené poloze uloženo do mělkého hrobu v písku, často bylo také obklopováno drobnými milodary. Pro lepší ochranu těl pak byly postupně vytvářeny písečné a posléze kamenné mohyly a těla byla ukládána do dřevěných rakví.
Egypťané byli velice vynalézaví. Postupem času vynalezli a propracovali složitý způsob, jak nejen uměle vysušit tkáň lidského těla a zabránit tak jeho rozkladu, ale také jak zachovat podobu zemřelého. Postup těchto prací zaznamenal v II. knize Dějin řecký historik Hérodotos, který Egypt v 5. stol. př. Kr. navštívil.
Po smrti začalo pro zemřelého přechodné období 70 dnů, během něhož byla provedena mumifikace. Pokud by tělo nebylo mumifikováno, duch zemřelého by se nemohl vrátit a musel by tak věčně bloudit a marně své tělo hledat.
Mumifikaci prováděli mumifikátoři ve zvláštních dílnách. Podle finanční situace si pozůstalí mohli vybrat mezi třemi druhy mumifikace.
Při nejdokonalejším a nejdražším způsobu byl mrtvému nejprve vytažen železnými kleštěmi mozek skrze nosní dírky. Zbytek byl rozpuštěn v lebeční dutině louhem. Poté byla otevřena břišní dutina, vyčištěna a vypláchnuta palmovým vínem a znovu vyčištěna vykuřovacími látkami. Vnitřnosti vyňaté z těla byly ukládány do zvláštních nádob, tzv. kanop. Každá z nich má většinou víko v podobě jednoho ze čtyř Horových synů : Hapi má opičí hlavu a je strážcem plic, Duamutef má šakalí hlavu a chrání žaludek Amset má hlavu lidskou a ochraňuje játra a Kebehsenuf má sokolí hlavu a jeho ochraně byla svěřena střeva. V těle zůstávaly pouze ledviny a srdce – tomu byla věnována zvláštní pečlivost. Po zpětném uložení do těla na něj byl kladen tzv. srdeční skarabeus a nebo srdce přímo nahrazoval. Symbolizoval boha vycházejícího slunce Cheprera a vznik nového života. Po vyčištění břicha byla břišní dutina naplněna myrhou a dalším kořením a opět zašita. Tělo bylo naloženo do sodného louhu a balzamovalo se po 70 dní. Po uplynutí této doby bylo vyjmuto, umyto a zabaleno do nařezaných pruhů plátna napuštěných pryskyřicí, mezi které byly vkládány různé amulety a dary.
Při druhém způsobu mumifikace se tělo naplnilo cedrovým olejem, který byl do těla vstřikován řitním otvorem pomocí speciálních stříkaček. Řitní otvor se uzavřel a tělo se vysušovalo natronem. Po vysušení se otvor opět otevřel a cedrový olej, který mezitím rozpustil vnitřnosti, byl vypuštěn.
Třetí a nejlacinější způsob spočívá pouze v omytí těla, vypláchnutí břišní dutiny a konzervaci louhem. Při těchto lacinějších způsobech je však výsledek mnohem horší.
Pohřeb
Po skončení mumifikačního obřadu bylo tělo předáno zpět pozůstalým a mohlo být se všemi poctami pohřbeno. Pohřební obřady začínaly v domě zemřelého. Za nářku a kvílení žen naložili rakev s mumií zemřelého na člun a převezli ji přes Nil na západní břeh, kde bylo pohřebiště. Další lodě převážely pozůstalé, přátele a pohřební výbavu. Na západním břehu pak byla rakev naložena na saně a v pohřebním průvodu dopravena ke hrobu. Před vchodem do hrobky kněží vykonali obřad „otvírání úst“, jehož účelem bylo vrátit ústům schopnost jíst, pít, mluvit a milovat. Při nářku rodiny byla rakev spuštěna šachtou do pohřební komory v podzemní části hrobky. Poté byla uložena pohřební výbava zemřelého. Ta obsahovala vše, co by mohl mrtvý při svém posmrtném životě potřebovat, tzn. jídlo, šatstvo, nábytek, šperky a především malé sošky, tzv. vešebty. Ty měly za zemřelého na onom světě vykonávat všechny práce tak, aby si mrtvý mohl jen užívat. Na závěr byla zasypána šachta a hrobka uzavřena.
Posmrtný soud
Myšlenka posmrtného soudu se vyvíjela už od doby Staré říše, kdy byl za nejvyššího soudce považován Re. V době Střední říše se vytvořila klasická představa tohoto soudu, který pak byl mnohokrát zobrazován, zejména v Knihách mrtvých.
Soud se odehrával v Síni obou pravd. K této síni vedla velice složitá a krkolomná cesta, kterou musel mrtvý úspěšně absolvovat. Soudu předsedal král říše zemřelých Usir. Po jeho boku stály bohyně Eseta a Nebtheta a kolem se shromáždil tribunál složený ze čtyřiceti dvou bohů. V případě významných osobností se také dostavil bůh slunce Re a zaujal postavení nejvyššího soudce.
Tribunál měl k dispozici váhy, které obsluhoval bůh Anupev. U vah stál bůh Thowt s ibisí hlavou a naproti seděla obluda s tělem hyeny a hrocha, lví hřívou a krokodýlí tlamou, jejíž jméno v překladu znělo „Velká požíračka“. Na vahách leželo na jedné misce srdce zemřelého a protiváhu tvořila soška bohyně Maat nebo její symbol, pštrosí pero.
Bohové kladli souzenému otázky a ten na ně musel dle formulí odpovídat. Odpovědi musely znít negativně, mrtvý popíral, že by se kdy dopustil čehokoli špatného. Např.: Nedopustil jsem se zlého vůči lidem. Netrýznil jsem zvířata. Nerouhal jsem se bohu. Nikoho jsem nepřivedl k pláči. ... Po skončení výslechu měl souzený celou výpověď ještě jednou zopakovat souvisle a nakonec prohlásit na všechny světové strany : „Jsem čistý!“
Pokud mrtvý nevypovídal pravdivě a jeho svědomí, tzn. srdce nebylo čisté, misky vah se vychýlily tak, že srdce bylo lehčí. Pak mrtvého čekal strašlivý osud v útrobách „Velké požíračky“. Jestliže to však v síni Obou pravd dopadlo dobře, byl mrtvý představen Usirovi a ten mu pak dovolil žít ve své říši.
Pro Egypt se již vžilo označení „dar Nilu“ – takto označil zemi ležící na severu Afriky již řecký dějepisec Hérodotos. Dnešní rozloha Egypta je přibližně 1 mil km2, ale téměř 95% této rozlohy tvoří pouště – ty jsou jen místy obývané arabskými kočovnými kmeny.
Nikdo by si asi ve vyprahlé Africe život bez Nilu nedovedl představit. Nil byl vždy zvláštní řekou a toho si všimli již staří Orientálci. Jiné velké řeky tekly od severu k jihu (Jordán v Palestině, Eufrat a Tigris, Indus), jen Nil teče obráceně. Jiné řeky v létě ztrácejí vodu, Nil se naopak rozvodňuje. Nil dal tedy krajině charakteristický ráz a velice podstatně ovlivňoval život Egypťanů po celá tisíciletí.
Nejstarší kultury
Asi v l. 12 000 – 7 500 př. n.l. existovaly v oblasti severní Afriky kultury marocký oranien (čili ibero-maurusien) a východní oranien. Měly stejné hlavní rysy: vyznačovaly se převahou čepelí s otupeným bokem střední velikosti a menším podílem škrabadel a rydel z úštěpů.
Teprve až kolem poloviny 7. tisíciletí př. n. l. zjišťujeme výraznou změnu v pazourkové technologii. Mikrolity, vyráběné v některých případech vroubkovou technikou, měly tvar půlměsíce, trojúhelníku nebo prodlouženého lichoběžníku.
První pravěké sídliště bylo vykopáno v letech 1894-95 v hornoegyptské Nakádě zásluhou anglického badatele W. M. Flinderse Petrieho. Díky jemu se dnes rozlišuje několik předhistorických egyptských kultur. Jsou nazvány podle hlavních nalezišť. V Horním Egyptě jsou to Dér Tása, el-Badárí, el-Amra a el-Gerza (obě poslední jsou též známy jako Nakáda I. a Nakáda II.). V Dolním Egyptě jde hlavně o nálezy z Fajjúmské oázy – tzv. Fajjúm I. a Fajjúm II. a pak o nálezy z lokality Merimda Bení Saláma.
Rané zemědělství v Dolním Egyptě
Poslední jmenované lokality jsou velice důležité. Merimda Bení Saláma leží při západním ramenu Nilu, asi 60 km na SZ od Káhiry. Toto sídliště bylo třikrát obydleno. Pod pouštním pískem je perfektně skryt obraz toho, jak lidé před tisíciletími žili. Z nejspodnější vrstvy se nedochovaly žádné stopy po obydlích. Ve střední vrstvě stavěli lidé obydlí oválná nebo podkovovitá. Střecha spočívala na prostředním kůlu a také stěny byly zajištěny kůly. Mezery mezi nimi byly vypleteny rákosím a pruty. Vrchní vrstva pak vykazuje obydlí oválná, zřídka kruhová. Napůl byla zapuštěna do země, napůl slepena z hrud uschlého nilského bahna a kryta větvemi nebo rákosem. Byla zde odkryta obydlí celých rodin s půdorysem až 4,60 m x 2,60 m, ale i docela malá, pro jedince, nejmenší 1,50 m x 1 m. Jako schod do příbytku sloužila hroší stehenní kost zasazená u vchodu do stěny. Do podlahy příbytku byla zapuštěna velká nádoba na pitnou vodu. Protože šlo o zemědělskou společnost, nemohly zde chybět ani sýpky. Ty se dochovaly ve všech třech vrstvách – ve dvou starších jako koše zapuštěné do země a vymazané hlínou, v nejmladší pak jako hliněné džbány. Sýpky stály bezprostředně při obydlí, rodiny tedy hospodařily samostatně. Zajímavé je, že hliněné nádoby pro denní potřebu svědčí o postupujícím úpadku. V nejstarší vrstvě jsou tvrdě pálené, hlazené a pod horním okrajem zpravidla zdobené vzorkem připomínajícím rybí kostru. Mísy a misky střední vrstvy jsou zdobeny jen zřídka a z vrchní vrstvy už vůbec ne. Jsou sice hlazeny, červené nebo černé, ale pálené jen měkce. Lidé této kultury mimo zemědělství také lovili ryby a hrochy. Z broušeného kamene vyráběli sekery a hlavice kyjů, z pazourku odštěpovali hroty šípů a nože nebo dýky a z kostí vyřezávali množství předmětů včetně udic bez zpětného ostnu. Své mrtvé pochovávali mezi obydlími. Tato kultura v Dolním Egyptě existovala během poslední čtvrtiny 5. tisíciletí př. n. l.
Obyvatelé Fajjúmu pěstovali dvojzrnnou pšenici a len, chovali ovce nebo kozy, skot a prasata. Nebyly objeveny žádné určité stopy po obydlích, z čehož se usuzuje, že užívali stanů nebo podobných prostředků jako přístřeší. Používali žací nože s nasazenými pazourkovými čepelemi, ostré sekery a tesadla. Provozovali tkalcovství, jejich keramika je jednoduchá, vyrobená v ruce, nejvíce nálezů je nezdobených mís s plochým dnem a bez uch, výlevek nebo jiných prvků.
Hornoegyptský badárien
Asi 430 km od Káhiry proti toku Nilu leží el-Badárí. Zde se usadily jiné komunity zemědělců, se základní technologií založenou na pazourku a jiných kamenech. Tito rolníci pěstovali dvojzrnnou pšenici a ječmen, které sklízeli žacími noži opatřenými oboustranně retušovanými srpovými zuby a skladovali v hliněných silech. Chovali skot a ovce nebo kozy. Z řemesel se zabývali tkalcovstvím, košíkářstvím a výrobou ručně tvarované keramiky. V té se objevují misky a otevřené mísy, obvykle s vnitřkem a okrajem černým a spodní částí červenou nebo hnědou, což je způsobeno oxidací. Kvalitnější zboží má pak leštěný zvlněný povrch a na vnitřní ploše otevřených nádob byly někdy vytvářeny další vzory. Hojně se užívalo pazourku, kamene a kosti, měď se objevovala jen v podobě korálků, které byly vytepávány patrně z přírodní mědi. Provrtané mušle zdobily účesy, náhrdelníky a pásy, nosily se nánožníky, náramky, prsteny a ozdoby uší a nosu.Nálezy kamenných palet, někdy s červeným barvivem nebo s malachitem, naznačují užívání kosmetických přípravků. Mrtví byli pohřbíváni ve skrčené poloze na pravém boku v oválných hrobech, oděni v plátně, přes něž měli kožený oděv, obvykle hlavou k západu a obličejem k jihu. Zvykem této kultury bylo pečlivé pohřbívání domácích zvířat zabalených do látky.
Tásien
Hornoegyptská Dér Tása leží asi 400 km na jih od Káhiry. Svou keramikou připomíná keramiku z horní vrstvy bení-salámské. Je černé barvy a drsného povrchu. Její výrobci ještě neznali hrnčířský kruh. Propracovanost hlíny a pravidelnost tvaru však nasvědčují tomu, že se při výrobě uplatňovaly už zkušenosti mnoha předchozích generací. Nádoby byly zdobeny vyškrabovanými vzory a dno mají zpravidla zaoblené. Stavěly se do prohlubně v hlíně nebo do zvláštních stojánků.
Raně predynastický Egypt
Tato kultura, nazývaná amratien dle lokality el-Amra, byla objevena v Nakádě I. ve vrstvě mezi badárienem (z něhož se zřejmě vyvinula) a mezi pozdně predynastickou kulturou, která ji překrývala. Existovala pravděpodobně během druhé čtvrtiny 4. tisíciletí př. n. l. Nastupují zde některé výrazné změny. Lid této kultury již dovedl využít možností přírodou zavlažovaného údolí (vesničané z Bení Salámy a z Badárí sídlili na vyvýšeninách nad Nilem a obyvatelé Fajjúmu sídlili na březích fajjúmského jezera). Velikost sídliště (plocha o průměru nejméně 92 m) i počet hrobů na pohřebišti svědčí o existenci větších sociálních jednotek. Vedle hladkých červených nádob s černým okrajem se tu také objevují černé nebo červené hlazené nádoby zcela nové úpravy. Jsou zdobeny geometrickými vzorci provedenými bílými čarami, ale objevují se i kresby rostlin či zvířat. Podobná zobrazení se později objevují jako emblémy tzv. nomů (územních jednotek) v historickém období. Nádoby jsou navíc opatřeny značkami svého původu. Kamenné palety ukazují, že líčení se stále udržovalo, a jejich větší propracovanost naznačuje ještě větší péči věnovanou kosmetice. Jako ozdoby používali např. slonovinové hřebeny s vyřezávanými zvířecími figurami, leštěné korálky a četné typy náramků. Své mrtvé pohřbívali do prostých jam v zemi, kromě osobních věcí se do hrobů přidávala i potrava a sošky, řezané buď ze slonoviny, nebo hruběji modelované z hlíny.
Pozdně predynastický Egypt
Pozdně predynastická kultura, zastoupená v Nakádě II., se dále rozšířila do severní části Středního Egypta (neboli jižní část Dolního Egypta) a nazývá se podle lokality Gerza u vstupu do fajjúmské prolákliny. Tato společnost se plně opírala o zemědělství, vesničané žili v důkladnějších domech pravoúhlého půdorysu a s dveřmi a dřevěnou zárubní ve stěně. Gerzská keramika, vyráběná již na hrnčířském kruhu, je světlá s červenohnědou kresbou na hnědorůžovém podkladu. Mezi geometrickými vzory je v popředí spirála. Současně se objevují i obrazy rostlin, zvířat a lidí, oblíbeným motivem je loď s kajutami a řadami vesel, což svědčí o rozvoji lodní dopravy po Nilu. Velmi významnou novinkou je zavedení metalurgie. Lid gerzské kultury již dovedl odlévat ploché sekery, dýky s žebry a nože. Čepele v podobě vlaštovčího ocasu a zakřivené nože byly zeslabovány broušením a zdokonalovány retuší, která měla na nožích podobu příčného rovnoběžného žlábkování mimořádné pravidelnosti. Hroby už nebyly pravidelně orientovány a je významné, že začínají vykazovat větší rozdíly v bohatství milodarů. Během tohoto období se tedy objevují známky růstu bohatství a složitější společenské struktury. V hrobech se také hojně objevují líčidlové palety a známy jsou také ukázky společenských her, jimiž si lidé zpříjemňovali život, např. kuželky nebo „šachovnicové“ figurky.
Historické období
Zkratky: A – Asýrie
B – Babylónie
F – Foiníkie
H – Hyksósové
Ch – Chetité
K – Kenaan
L – Libye
M – Mitanni
m – mořské národy
N – Núbie
P – Persie
S – Sinaj
tučně vysázené písmo znamená cizí vpád do Egypta, případně nadvládu
(letopočty: citace M. Bič : V zemi sfing a pyramid, Praha 1993)
Periodizace – přehled dynastií a faraónů
ARCHAICKÁ DOBA [kolem r. 3000 – 2685 př. Kr.]
- sjednocení Horního a Dolního Egypta eg. vládcem Menim
Dynastie Faraónové Výboje
africké asijské
1. dynastie Meni (Menej) - Narmer - Aha N L K
sídelní město Cinev Džer N L
(řec. This) Vedžó S
Vedimev (N) (L) S
Andžjeb
Semsu
Kaa
Hotepsechemvej
2. dynastie Nebré (Raneb)
Cinev Ninecer
Veneg
Send
Perjebsen (Sechemjeb)
Chasechem (Chasechemvej) L
Sanacht
STARÁ ŘÍŠE [2635 – 2155 př. Kr.]
- územní rozmach říše, dálkový obchod, stavba pyramid (Sakkára, Gíza)
3. dynastie Džoser (Zoser) (N)
Mennofer (Memfis) Sechemchét
Nebkaré (Neferkaré – Nebka)
Chaba
Huni (Hunej - Hovnej)
4. dynastie Snofru (Snofrev) N S F
Mennofer Chufu (Chufev)
Chafré (Rachev)
Radžadef (Hardžedef - Rabef )
Menkauré
Šepseskaf
5. dynastie Userkaf (Veserkaf)
Mennofer Sahuré N L S F
Neferirkaré
Dynastie Faraónové Výboje
africké asijské
Šepseskaré
Neferefré (Raneferef)
Neuserré (Nevoserré)
Menkauhor
Džedkaré (Isesi) S
Venís (Unas) N L S
6. dynastie Teti
Menofer Userkaré
Pjopi I. (Pjopej) N K
Merenré I. (N)
Pjopi II. N L S
Merenré II.
♀ Nitokretoje
PRVNÍ PŘECHODNÉ OBDOBÍ [2155 – 1191 př. Kr.]
- roztříštěnost, hospodářská krize, hladomor
7.-10. dynastie Enjotefové N
Mennofer, pak
Hérakleopolis
11. dynastie Mentuhotep I. (Mencevhotep)
Véset (Théby) Mentuhotep II. N
Mentuhotep III. N
STŘEDNÍ ŘÍŠE [1991 – 1650 př. Kr.]
- nové sjednocení Egypta, nové sídelní město, dálkový obchod
12. dynastie Amenemhét I. N L
Ictovej (Akanthos?) Senvosret I. N L
Amenemhét II. K
Senvosret II. N
Senvosret III. N K
Amenemhét III. K
Amenemhét IV.
♀ Sobeknofruré (Nefrusobek)
13.-14. dynastie většinou neznámí panovníci
sídelní město neznámo (Sebekhotep, Sechemkaré, ...)
Dynastie Faraónové Výboje
africké asijské
DRUHÉ PŘECHODNÉ OBDOBÍ [1650 – 1544/41 př. Kr.]
- vpád semitských kmenů – Hyksósů, nová vojenská technika a zbroj
15.-17. dynastie nadvláda Hyksósů H
Hatvóret (Auáres) Enjotef (VIII.?)
Sekenjenré H
Kamóse H
NOVÁ ŘÍŠE [1544/41 – 1080 př. Kr.]
- Hyksósové poraženi, největší územní rozmach říše, náboženská reforma Amenhotepa IV., kulturní rozkvět
18. dynastie Ahmose I. N K H
Véset Amenhotep I. N
Thutmóse I. N K F
Thutmóse II. N K F
♀ Hatšepsut (Hatšepsóvet) N
Thutmóse III. N L K F M
Amenhotep II. K Ch
Thutmóse IV.
Amenhotep III. N
Amenhotep IV. - Achnaton
Smenchkaré
Tutanchaton – Tutanchamon
Aje
Haremheb N (Ch)
19. dynastie Ramesse I.
Véset Setchi I. N L K F Ch
Ramesse II. N L K Ch
Merenptah L S K
Setchi II.
Amenmesse
Siptah
♀ Tvosret (Tausret)
20. dynastie Setnachte
Véset Ramesse III. N L m
Ramesse IV.-XI. L K
Dynastie Faraónové Výboje
africké asijské
TŘETÍ PŘECHODNÉ OBDOBÍ [1080 – 712 př. Kr.]
- růst vlivu Libye na severu a Núbie na jihu
21. dynastie Nesbanebdžet
Džánet (Tanis), Pasbachaenniut I.
současně ve Vésetu Siamon
dynastie kněžských Neferkaré
králů Amenemope
Pasbachaenniut II. L
22. dynastie Šešonk I. L
(libyjská) Osorkón I.
Píbaste (Búbastis) Šešonk II
Takelót I.
Osorkón II A
Takelót II.
Šešonk III.
Pemaj
Šešonk IV.
23. dynastie Petubaste
Džánet Osorkón III.
Takélot III.?
Šešonk V.?
Amenrud
Osorkón IV.
24. dynastie Tefnachte
Saje (Sais) Bekenrínef N
Pianchi (Pije) N
POZDNÍ DOBA [712 – 332 př. Kr.]
25. dynastie Šabako (A)
(núbijská) Šebitko
Napata Taharka (A)
Tanutamun (A)
26. dynastie Néko I. (A)
Saje Psamtek I. A (B)
Néko II. K (A) B
Psamtek II. K
Dynastie Faraónové Výboje
africké asijské
Vahjebré (Haajebré, Apriés) L K F (B)
Ahmóse II.
Psamtek III. P
27. dynastie první nadvláda Peršanů P
Kambudžija (Kambýsés)
Dárajaváhuš I. (Dareios)
Chšajaršá (Xerxés)
Artachšast (Artaxerxés)
Dárajaváhuš II
28. dynastie Amenardis P
Saje
29. dynastie Nefaarud I.
Džedet (Mendés) Pšenmút
Hakór
Nefaarud II.
30. dynastie Nechtebof
Cebnut Džeho
(Sebennytos) Nechtharehbe
31. dynastie druhá nadvláda Peršanů P
Artachšast III.
Arsés
Dárajaváhuš III.
HELÉNISTICKÁ DOBA [332 – 30 př. Kr.]
Makedonská doba Alexandr Veliký
Filip a Alexandr II.
Ptolemaiovská doba Ptolemaios I. - XIV.
Kleopatra VII:
ŘÍMSKÁ DOBA [30 př. Kr. – 395 po Kr.]
BYZANTSKÁ DOBA [395 – 640 po Kr.]
ARABSKÁ NADVLÁDA [ od r. 640/41 po Kr.]
Bohové a posmrtný život
Náboženství
Egyptský život byl nerozlučně spjat s bohy, bůžky a démony. Jevy a síly, které si lidé nedovedli vysvětlit, připisovali působení svých bohů. Tato závislost však byla do jisté míry zištná, jelikož plněním určitých povinností ( jako např. oběti, modlitby, stavby krásných chrámů, ...) mohl člověk uplatňovat nároky na jejich pomoc a ochranu.
Náboženské představy se během tisíciletí vyvíjely a také se lišily v různých částech země. V nejstarších dobách ještě před sjednocením země měl každý kraj své ochranné božstvo, které bylo uctíváno ve své pozemské podobě jako určité zvíře, rostlina, strom nebo předmět. Postupně význam těchto místních božstev rostl i upadal podle toho, jaký byl politický a hospodářský význam určitého kraje nebo jeho hlavního města.
Mezi egyptskými božstvy získala přirozeně větší význam ta, která byla uctívána ve městech, jež se stala hlavními a v nichž sídlil panovník se svým dvorem. Je samozřejmě pochopitelné, že naopak růst významu a prestiže určitého boha měl zpětný vliv na rozkvět daného města a na postavení jeho kněžstva. Kněží se také snažili pomoci svému božstvu zvláště tím, že vypracovávali náboženské spisy a vytvářeli koncepce vzniku světa, tzv. kosmogonie, v nichž prohlašovali svého boha za stvořitele světa.
Podle kněžstva města Onu byl stvořitelem a praotcem všech bůh Atum, který se jako prahora vynořil z pravod boha Núna. Ten znázorňoval původní chaos před vznikem světa. Atum byl sám a proto oplodnil sám sebe a potom nosem vydechl boha vzduchu a světla Šova a jako slinu vyplivl bohyni vody a vlhkosti Tefnútu. Tento bratr se sestrou stvořili první manželský svazek a dali život bohu země Gebovi a bohyni nebe Nútě. Ze svazku Geba a Núty vzešly čtyři děti : Usir (Osiris) – bůh mrtvých a podsvětí, ale také půdy a vegetace, Eseta (Isis) – bohyně nebe a „paní mocných slov“, Sutech (Seth) – „zlosyn mezi bohy“, bůh pouště, bouří a moře a Nebtheta (Nefthys) – bohyně mrtvých.
Mezi nejstarší a zároveň nejrozšířenější kulty patřil právě kult boha Usira. Byl to bůh půdy, vody a rostlinstva, který za své vlády na zemi prý naučil Egypťany zemědělství a řemeslům a dal jim zákony. Bůh Sutech však žárlil na oblibu Usira, proto ho lstivě zavraždil, jeho tělo rozřezal na několik částí a ty rozházel po celém světě. Usirovým mstitelem se stal Hor, syn Usira a Esety zplozený ještě před Usirovou smrtí. Ten porazil Sutecha a sesbíral části otcova těla. Tělo bylo nabalzamováno a obřadně pohřbeno a tímto byl Usirovi zajištěn posmrtný život a vláda nad říší mrtvých.
Kosmogonie Ptahových kněží z Mennoferu se zachovala na kamenné desce z doby 25. dynastie. Obsahuje zajímavý princip velmi podobný začátku evangelia sv. Jana : Ptah byl jediným stvořitelem, který myšlenkou, sídlící v srdci, a slovem, jehož sídlem byl jazyk, dal vzniknout osmeru prvních bohů. Byl znázorňován jako socha s hlavou oholenou nebo pokrytou přiléhavou čapkou. V rukou drží zvláštní žezlo.
V hornoegyptském Chmunevu vzniklo učení o tom, že čtyři páry nejstarších bohů vzešly z vejce, jež Thowt v podobě ibise položil na pahorek, který se jako první vynořil z pravod. Tyto páry bohů byly zosobněním vody, vzduchu, prostoru a temnoty.
Dále také Egypťané ctili silná zvířata, jejichž podobu pak přebírali bohové a bohyně. Např. válečná bohyně Sachmet měla podobu lvice, podobu obávaného krokodýla měl bůh Sobek a ochráncem pohřebišť se stal bůh Anupev v podobě šakala. Bohyně Hathora, v podobě ženy s kravskými rohy, mezi kterými je umístěn sluneční kotouč, byla patronkou radosti, lásky, hudby a zpěvu, beraní bůh Chnumev byl považován za stvořitele a boha plodnosti.
Velmi důležitými bohy byli : Re – bůh slunce se sokolí hlavou, na níž spočívá sluneční kotouč ovinutý tělem kobry, Amon – později „státní“ božstvo, s korunou zdobenou dvojicí vysokých per, Mut – manželka Amona, hlavu nosí pokrytu supím čepečkem, na němž spočívají spojené koruny Horního a Dolního Egypta, Chonsew – měsíční božstvo, muž se sokolí hlavou, na níž spočívá srpek a zastíněný kotouč měsíce, Maat – bohyně pravdy s jediným pštrosím perem na hlavě a Cheprer – bůh vycházejícího slunce znázorňovaný jako skarab.
Mumifikace
Obyvatelé nilského údolí věřili, že lidský život nekončí smrtí, naopak, že pokračuje i na onom světě. Již v dávných predynastických dobách budovali Egypťané své hřbitovy na okrajích písečné pouště, méně často pohřbívali mrtvé pod podlahy svých obydlí. Tělo bylo zabaleno do rohoží nebo kůží a ve skrčené poloze uloženo do mělkého hrobu v písku, často bylo také obklopováno drobnými milodary. Pro lepší ochranu těl pak byly postupně vytvářeny písečné a posléze kamenné mohyly a těla byla ukládána do dřevěných rakví.
Egypťané byli velice vynalézaví. Postupem času vynalezli a propracovali složitý způsob, jak nejen uměle vysušit tkáň lidského těla a zabránit tak jeho rozkladu, ale také jak zachovat podobu zemřelého. Postup těchto prací zaznamenal v II. knize Dějin řecký historik Hérodotos, který Egypt v 5. stol. př. Kr. navštívil.
Po smrti začalo pro zemřelého přechodné období 70 dnů, během něhož byla provedena mumifikace. Pokud by tělo nebylo mumifikováno, duch zemřelého by se nemohl vrátit a musel by tak věčně bloudit a marně své tělo hledat.
Mumifikaci prováděli mumifikátoři ve zvláštních dílnách. Podle finanční situace si pozůstalí mohli vybrat mezi třemi druhy mumifikace.
Při nejdokonalejším a nejdražším způsobu byl mrtvému nejprve vytažen železnými kleštěmi mozek skrze nosní dírky. Zbytek byl rozpuštěn v lebeční dutině louhem. Poté byla otevřena břišní dutina, vyčištěna a vypláchnuta palmovým vínem a znovu vyčištěna vykuřovacími látkami. Vnitřnosti vyňaté z těla byly ukládány do zvláštních nádob, tzv. kanop. Každá z nich má většinou víko v podobě jednoho ze čtyř Horových synů : Hapi má opičí hlavu a je strážcem plic, Duamutef má šakalí hlavu a chrání žaludek Amset má hlavu lidskou a ochraňuje játra a Kebehsenuf má sokolí hlavu a jeho ochraně byla svěřena střeva. V těle zůstávaly pouze ledviny a srdce – tomu byla věnována zvláštní pečlivost. Po zpětném uložení do těla na něj byl kladen tzv. srdeční skarabeus a nebo srdce přímo nahrazoval. Symbolizoval boha vycházejícího slunce Cheprera a vznik nového života. Po vyčištění břicha byla břišní dutina naplněna myrhou a dalším kořením a opět zašita. Tělo bylo naloženo do sodného louhu a balzamovalo se po 70 dní. Po uplynutí této doby bylo vyjmuto, umyto a zabaleno do nařezaných pruhů plátna napuštěných pryskyřicí, mezi které byly vkládány různé amulety a dary.
Při druhém způsobu mumifikace se tělo naplnilo cedrovým olejem, který byl do těla vstřikován řitním otvorem pomocí speciálních stříkaček. Řitní otvor se uzavřel a tělo se vysušovalo natronem. Po vysušení se otvor opět otevřel a cedrový olej, který mezitím rozpustil vnitřnosti, byl vypuštěn.
Třetí a nejlacinější způsob spočívá pouze v omytí těla, vypláchnutí břišní dutiny a konzervaci louhem. Při těchto lacinějších způsobech je však výsledek mnohem horší.
Pohřeb
Po skončení mumifikačního obřadu bylo tělo předáno zpět pozůstalým a mohlo být se všemi poctami pohřbeno. Pohřební obřady začínaly v domě zemřelého. Za nářku a kvílení žen naložili rakev s mumií zemřelého na člun a převezli ji přes Nil na západní břeh, kde bylo pohřebiště. Další lodě převážely pozůstalé, přátele a pohřební výbavu. Na západním břehu pak byla rakev naložena na saně a v pohřebním průvodu dopravena ke hrobu. Před vchodem do hrobky kněží vykonali obřad „otvírání úst“, jehož účelem bylo vrátit ústům schopnost jíst, pít, mluvit a milovat. Při nářku rodiny byla rakev spuštěna šachtou do pohřební komory v podzemní části hrobky. Poté byla uložena pohřební výbava zemřelého. Ta obsahovala vše, co by mohl mrtvý při svém posmrtném životě potřebovat, tzn. jídlo, šatstvo, nábytek, šperky a především malé sošky, tzv. vešebty. Ty měly za zemřelého na onom světě vykonávat všechny práce tak, aby si mrtvý mohl jen užívat. Na závěr byla zasypána šachta a hrobka uzavřena.
Posmrtný soud
Myšlenka posmrtného soudu se vyvíjela už od doby Staré říše, kdy byl za nejvyššího soudce považován Re. V době Střední říše se vytvořila klasická představa tohoto soudu, který pak byl mnohokrát zobrazován, zejména v Knihách mrtvých.
Soud se odehrával v Síni obou pravd. K této síni vedla velice složitá a krkolomná cesta, kterou musel mrtvý úspěšně absolvovat. Soudu předsedal král říše zemřelých Usir. Po jeho boku stály bohyně Eseta a Nebtheta a kolem se shromáždil tribunál složený ze čtyřiceti dvou bohů. V případě významných osobností se také dostavil bůh slunce Re a zaujal postavení nejvyššího soudce.
Tribunál měl k dispozici váhy, které obsluhoval bůh Anupev. U vah stál bůh Thowt s ibisí hlavou a naproti seděla obluda s tělem hyeny a hrocha, lví hřívou a krokodýlí tlamou, jejíž jméno v překladu znělo „Velká požíračka“. Na vahách leželo na jedné misce srdce zemřelého a protiváhu tvořila soška bohyně Maat nebo její symbol, pštrosí pero.
Bohové kladli souzenému otázky a ten na ně musel dle formulí odpovídat. Odpovědi musely znít negativně, mrtvý popíral, že by se kdy dopustil čehokoli špatného. Např.: Nedopustil jsem se zlého vůči lidem. Netrýznil jsem zvířata. Nerouhal jsem se bohu. Nikoho jsem nepřivedl k pláči. ... Po skončení výslechu měl souzený celou výpověď ještě jednou zopakovat souvisle a nakonec prohlásit na všechny světové strany : „Jsem čistý!“
Pokud mrtvý nevypovídal pravdivě a jeho svědomí, tzn. srdce nebylo čisté, misky vah se vychýlily tak, že srdce bylo lehčí. Pak mrtvého čekal strašlivý osud v útrobách „Velké požíračky“. Jestliže to však v síni Obou pravd dopadlo dobře, byl mrtvý představen Usirovi a ten mu pak dovolil žít ve své říši.
